Postupně se zde utvořil relativně hodně stálý systém čtyř či pěti politických stran zastoupených v Parlamentu. Dvě hlavní – antagonistické – strany tvoří ODS a ČSSD, dále jsou zde menší středová KDU-ČSL a nereformovatelná KSČM a systém doplňují další příležitostné malé strany, které se čas od času vynoří na scénu, aby vyhověly momentálnímu zájmu určitých skupin voličů; přičemž tyto strany se od sebe mohou výrazně lišit. Na jedné straně se v minulosti jednalo o strany populistické a xenofobní, jako Sládkovy republikány, či sociálně zaměřené jako Důchodci za životní jistoty, na druhé straně šlo o strany spíše liberální, vzniklé v důsledku turbulencí na politické scéně, jako byla Unie svobody. Dnešní takovou stranou jsou Zelení.
I když stávající systém je možné označit jako stabilní, neznamená to, že nemá slabá místa. Naopak. I nepříliš soustředěný pozorovatel může postupně objevovat jeho nedostatky – koneckonců bývají občas tématem novinových článků a odborných diskuzí – ovšem bez nějakého efektivního závěru.
Tyto třecí plochy, kde současný systém zadrhává, jsou podle mého názoru následující: Zaprvé, často diskutovaná nemožnost vytvoření silné vlády. To je skutečnost, kterou si odborná i laická veřejnost silně uvědomuje a kterou se zákonodárci snaží řešit (zatím zdá se marně) dílčími úpravami volebního zákona. Zadruhé, obecně silná nedůvěra veřejnosti k celostátním zastupitelským orgánům – tj. k Parlamentu ČR (na krajské a obecní úrovni je v tomto směru situace příznivější). To je poměrně závažný nedostatek, který tu jaksi latentně existuje pod každodenním politickým provozem, ovšem bez toho, aby byl nějak výrazněji reflektován. Samozřejmě se naskýtá otázka, co by takovou reflexí mělo být. Poslanecká sněmovna pochopitelně nemá k sobě žádnou alternativu – to je esenciální složka demokratického systému, kde se ve střetech vytváří politická vůle a její obraz v očích veřejnosti nelze než měnit tím, že její členové budou hájit veřejný zájem a svým chováním respektovat pravidla dodržovaná ve slušné společnosti. Problémem však je druhá komora Parlamentu ČR – Senát. I skalní příznivci dvoukomorového parlamentu musí podle mého názoru připustit, že současný český model v podstatě selhal. A to jednoduše proto, že veřejnost druhou komoru v její současné podobě nepřijala. K tomuto zjištění se stačí pouze podívat na účast ve volbách do Senátu, která byla od počátku výrazně podprůměrná a která s časem nenarůstá – spíše naopak. V této souvislosti občas diskutovaný nápad zavést povinnou volební účast (pod sankcí nemalých pokut) by podle mého názoru nevyřešit základní nedostatek, který současná druhá komora Parlamentu ČR má – a to je její nedostatek legitimity ze strany voličů. Myšlenka postavit druhou komoru českého parlamentu na výběru většinově volených "osobností" (vážení senátoři a vážené senátorky snad uvozovky prominou), myslím u české veřejnosti neuspěla. Kritéria, podle kterých byla v minulosti obsazována Panská sněmovna vídeňského říšského sněmu, resp. sněmů zemských, Sněmovna lordů britského parlamentu v současné České republice pochopitelně aplikovat nelze. V současné době si různé země pomáhají v této otázce různě – viz např. německý model, kde jsou zastoupeni reprezentanti jednotlivých spolkových zemí.
A dalším zajímavým fenoménem, kterému se nelze při mapování českého politického systému vyhnout, je úřad a osoba prezidenta republiky a jejich vnímání ze strany české veřejnosti. Nebudu originální, když upozorním, že k pochopení tohoto vztahu je nutné se vrátit skutečně až k dobám rakousko-uherského mocnářství, jeho institucí a majestátu císaře a krále, a jmenovitě zejména k jeho předposlednímu představiteli, Františku Josefovi I. Až odtud pochází náš vztah k prezidentovi, který nemá v ruce reálnou výkonnou politickou moc, ale je spíše ceremoniální figurou, ale kterého přesto vnímáme – se silnými reminiscencemi na dřívější krále, nebo ještě lépe na svatováclavskou tradici – jako skutečnou hlavu státu. Proto jsme byli ochotni věnovat při loňské volbě prezidenta republiky tolik pozornosti spekulacím o šancích jednotlivých kandidátů, proto byla většina lidí znechucena zákulisním vyjednáváním mezi politickými stranami, které volbu doprovázelo, ač jinak v mnoha případech na podobné chování reaguje méně citlivě. A je také konečně důvodem, pro který si většina občanů přeje přímou volbu prezidenta – ačkoliv takový postoj s ohledem na ústavní rozdělení mocenských rolí nemá logiku.
Sečteno, podtrženo. Česká republika má stabilní politické prostředí, ovšem její občané-voliči latentně postrádají silnější a stabilnější vlády, mají malou důvěru v Parlament České republiky, a to zejména v jeho druhou komoru, kterou nezanedbatelná část veřejnosti fakticky bojkotuje. Nejvyššímu mínění se u nich těší úřad prezidenta republiky, i když ten nesoustřeďuje ve svých rukou skutečnou výkonnou moc. Lze říct, že pocit určitého rozčarování a deziluzí u veřejnosti s každými dalšími volbami postupně narůstá.
Otázkou je, jak na tyto tendence v případě potřeby reagovat? Jak už jsem podotkl, české politické prostředí je – navzdory těmto popsaným slabým článkům řetězu – stabilní a systém může fungovat stejně, či s drobnými změnami bez problémů dlouhá léta. Na druhou stranu je však nutné mít na paměti, že slabá místa systému prověří až pořádná krize a u té zpravidla nebývá zřejmé, kdy přijde a co ji vyvolá.
Není od věci pokusit se podívat po Evropě, která země, resp. který politický systém by pro naše hledání mohl být podnětný. I když naše země demokratické instituce z valné části zdědila po bývalé monarchii, jako inspirace jí mnohokrát, samozřejmě nejen v politice, sloužila Francie, a to zejména v období první republiky. Francie je ostatně zvána kolébkou Práv člověka a občana a také demokracie. Francouzská cesta hledání optimálního politického zřízení země je od Francouzské revoluce více než 200 let dlouhá a poměrně dost klikatá – svržená absolutní monarchie je vystřídána "absolutní" jakobínskou republikou, která posléze zmutovala v Napoleonovo císařství. Francie se tak snažila obnovit svou velikost, zároveň však konzervovat novoty, které se s revolucí objevily. Po jeho porážce je znova restaurována monarchie, která se však v roce 1830 mění v císařství a v roce 1848 opět v republiku. Od roku 1870 se země stává republikou definitivně a je jí až do současné doby. Nicméně francouzská třetí republika – která v mnohém slouží jako inspirace mužům nově vzniklého Československa – rozhodně stabilní nebyla: problémy, kterými trpěla, byly zejména právě slabé a často se střídající vlády, které nebyly schopny širokým masám občanů poskytnout dojem bezpečí a stability a opravdu výkonně řešit problémy obecného zájmu. Tyto problémy – jež měly charakter ne nepodobný některým našim – byly trvalou součástí francouzského politického prostředí po dlouhá desetiletí a nepochybně paralyzovaly akceschopnost země, stačí si například jen připomenout morální rozklad Francie v letech 1938 až 1940. Mužem, který tvář francouzské politiky změnil, byl až Charles de Gaulle. Ten po svém opětovném uvedení do úřadu v roce 1958, kam byl povolán Francouzi, aby vyřešil alžírskou krizi, existující politický model zásadně přetvořil. Dal vzniknout sytému s výraznými prezidentskými rysy. Těžištěm politické moci přestal být parlament – promyšleným systém vzájemných brzd, vyvažujících možné turbulence, se o ni začal dělit s prezidentem. Ten má velké pravomoci a slovo při tvorbě výkonné moci a je volen přímo lidem. Samozřejmě touto změnou nenastala ve francouzském politickém životě bezstarostná idyla – země má své problémy. Nicméně, pokud jde o funkčnost politického systému, je zřejmé, že změna byla Francii k trvalému prospěchu. Tehdejší zásadní problém – slabé, nestabilní a nedůvěryhodné vlády – vyřešila.
Otázka, ke které tento článek logicky směřuje, je tedy zde. Byl by tedy tento model případně přenosný do českého prostředí? Bylo by přínosné se jím inspirovat při promýšlení změn? Teoreticky vzato, určitá řešení nabízí: prezident republiky by měl stále své reprezentační povinnosti, ovšem vedle toho by byl nadán politickou mocí, která by z něho učinila významného hráče a hlavou výkonné politické moci. Jako takového by dávalo samozřejmě smysl, kdyby ho volili přímo občané. Pokud by měl prezident v rukou výkonnou moc, pak by ho vnímání jeho úřadu ze strany veřejnosti nutilo ke konsensuálnějšímu způsobu vládnutí. Resp. umožnilo by mu profilovat se jako jednotící prvek stojící nad pravo-levě rozděleným parlamentem. Na druhé straně však vyvstává otázka, zda by takový prezident náhodou nepřišel o část své "svatováclavské" aureoly, pokud by byl naplno angažován v každodenní politice.
Dlužno však připomenout, že takovýto model není jedinou možností eventuálního zásadní státoprávní změny. Tou druhou je to, o čem se tu už mluví dlouhá léta, především ze strany některých politiků ODS, a co bychom mohli s trochou zjednodušení nazvat „britský model“ – tedy většinový volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny. Výrazným pozitivem takového systému by byla skutečnost, že by se podstatně posílilo postavení jednotlivých poslanců vůči svým stranám. Zcela jistě by tento systém skoncoval se současným problémem přeběhlictví a s tím souvisejícím tlakem, který může být na poslance z jejich mateřských politických stran vyvíjen. Tato změna by znamenala přesun faktické politické moci ze stranických centrem směrem k jednotlivým poslancům. Současně se dá předpokládat, že by tento systém vedl jasnějšímu volebnímu výsledku, než na který jsme zvyklí dnes, a umožnil by vznik silnějších a stabilnějších vlád. Vítězná politická síla by pak byla dostatečně silná na to, aby mohla prosazovat svůj volební program. Ani tato možnost však není prosta chyb – kritikové by mohli namítat, že české politické prostředí je (stále) prostředím více než dvou silných politických stran. To je sice pravda, na druhou stranu v posledních letech jasně patrná tendence vidět politický souboj v České republice jako soupeření dvou bloků – pravého, vědomě dnes reprezentovaného pouze ODS, a levého, jehož prapor třímá ČSSD, mající potenciálního spojence v KSČM. KDU-ČSL tento pravo-levý souboj sice ostře odmítá, s argumentem, že jde o klidnou a středovou sílu, a pochopitelně proto, že ví, že prosazení takového modelu by znamenalo konec jejího postavení na české politické scéně. Její současná síla však není takové, aby v dlouhodobé perspektivě mohla takovému scénáři sama účinně zabránit.
Jedna i druhá možnost by po svém reagovaly na popisované problémy. Jedinou otázkou, kterou by obě popisované možnosti neřešily, by byla ona nešťastná druhá komora parlamentu.